na úvodní stranu přeskočit menu
 

Alef

Nařídím si hodinky, na téhle cestě naposled: je pět ráno 30. května 2006. Vzhledem k sedmihodinovému časovému posunu lidé v Moskvě dne 29. května ještě jedí večeři.
Všichni ve vagonu se probudili brzy nebo nemohli spát. Ne kvůli houpání vlaku, na něž jsme si už zvykli, ale protože za chvíli dorazíme do konečné stanice, Vladivostoku. Tyhle dva dny jsme ve vagonu strávili z větší části kolem stolu, který se během té věčnosti stal středem našeho vesmíru. Jedli jsme, vyprávěli si různé historky a já jsem líčil svoji koupel v Bajkalu, i když posluchače víc zajímalo setkání s šamanem.

Nakladatelé měli úžasný nápad: upozornili města na dalších zastávkách, v kolik hodin náš vlak přijede. Pokaždé jsem pak vystoupil, ať ve dne nebo v noci, lidé na mě čekali na nástupišti, podávali mi knihy k podpisu, děkovali mi a já jim také. Někdy jsme tam stáli pět minut, jindy dvacet. Blahořečili mi a já přijímal všechna ta požehnání od starých dam v dlouhých pláštích, v kozačkách a šátcích na hlavě, i od mladíků, kteří odcházeli z práce nebo se vraceli domů, obvykle v obyčejných bundách, jako by všem hlásali, že každá zima je na ně krátká.
Den předtím jsem se rozhodl projít celý vlak. Pomýšlel jsem na to už dřív, ale pořád jsem to odkládal, když už jsme měli před sebou tak dlouhou cestu. Až jsem si uvědomil, že se blížíme k jejímu konci.
Požádal jsem Yaa, aby mě doprovodil. Otevřeli jsme a zavřeli spoustu dveří, ani se to nedalo spočítat. Teprve potom jsem pochopil, že nejsme ve vlaku, ale v úplném městě, zemi, vesmíru. Měl jsem to udělat dřív – cestu by to obohatilo, mohl jsem objevit nesmírně zajímavé lidi, vyslechnout příběhy, které bych možná vtělil do svých knih.
Celé odpoledne jsem procházel tím městem na kolejích a jenom na nádražích jsem vystupoval, abych se setkal se čtenáři, kteří tam na mě čekali. Kráčel jsem tím velikým městem jako už tolika jinými městy na světě a přihlížel stále stejným výjevům: muž telefonující z mobilu, kluk, který si běží pro něco, co zapomněl v jídelním voze, matka s dítětem na klíně, dva mladí lidé líbající se v chodbičce podél kupé, aniž jeví sebemenší zájem o krajinu uplývající kolem nich, rádia puštěná naplno, mně nesrozumitelná hlášení, lidé, kteří něco nabízejí nebo něco chtějí, muž se zlatým zubem, vesele se smějící s kamarády, žena s šátkem na hlavě, která se dívá do prázdna a pláče. Dříve než jsem prošel úzkými dveřmi do dalšího vagonu, vykouřil jsem pár cigaret se skupinou lidí, nenápadně jsem pozoroval zamyšlené, dobře oblečené muže, kteří jako by na svých ramenou nesli svět.
Kráčel jsem tím městem táhnoucím se jako veliká valící se ocelová řeka, městem, jehož jazykem nemluvím, ale copak je to důležité? Naslouchal jsem nejrůznějším jazykům a zvukům a zjišťoval, že stejně jako ve velikých městech ani tady většina lidí s nikým nemluví – každý cestující je pohroužen do svých problémů a snů v nuceném soužití s třemi cizinci v témže kupé, všechno jsou to lidé, kteří se už nikdy nesejdou a v hlavě mají své vlastní starosti a sny. Ať sebevíc cítí svou bídu nebo samotu, ať sebevíc touží podělit se o radost z úspěchu nebo o tíživý žal, lepší a jistější je mlčet.
Rozhodl jsem se někoho oslovit – ženu přibližně mého věku. Zeptal jsem se jí, kudy právě projíždíme. Yao začal moje slova tlumočit, ale požádal jsem ho, ať mi nepomáhá, potřeboval jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych tu cestoval sám. Dostal bych se k cíli? Žena pohybem hlavy naznačila, že neslyší, co jsem řekl, dunění kol na kolejích všechno přehlušovalo. Otázku jsem zopakoval, tentokrát moje slova slyšela, ale ničemu nerozuměla. Asi mě považovala za blázna a šla dál.
Zkusil jsem to s druhým a třetím cestujícím. Ptal jsem se na něco jiného, chtěl jsem vědět, proč někam jedou, co v tom vlaku dělají. Nikdo nepochopil, co po nich chci, a já jsem byl rád, protože moje otázka byla směšná, všichni vědí, co dělají a kam jedou – ba i já, i když jsem možná ještě nedošel, kam jsem dojít toužil. Někdo se mezi námi snažil protáhnout v úzké chodbičce, a když mě slyšel mluvit anglicky, zastavil se a klidně se zeptal:
„Mohu vám pomoct? Ztratil jste se?“
„Ne, neztratil. Kudy teď projíždíme?“
„Jsme na hranici s Čínou, brzy zahneme napravo a pojedeme dolů k Vladivostoku.“
Poděkoval jsem a šel dál. Podařilo se mi dát se s někým do řeči, mohl bych cestovat sám, nikdy bych se neztratil, dokud existuje tolik lidí ochotných mi pomoci.
Procházel jsem městem, které jako by nebralo konce, a vrátil jsem se tam, odkud jsem vyšel, obtěžkaný smíchem, pohledy, polibky, písničkami, slovy v mnoha různých jazycích, lesem, který uplýval venku a který už určitě v životě neuvidím, a proto zůstane navždy se mnou na mé sítnici i v mém srdci.
Vrátil jsem se ke stolu, který se nadlouho stal středem našeho vesmíru, napsal jsem pár řádek a umístil je tam, kam Yao vždycky připevňoval svá každodenní zamyšlení.

* * *

Čtu si, co jsem napsal včera po procházce vlakem.
„Nejsem cizinec, protože jsem se nemodlil, abych se v pořádku vrátil, neztrácel jsem čas představami, jaké je to asi doma, u mého stolu, na mé straně postele. Nejsem cizinec, protože všichni cestujeme, máme stejné otázky, cítíme stejnou únavu, stejné obavy, stejné sobectví i laskavost. Nejsem cizinec, protože když jsem potřeboval, dostal jsem. Když jsem klepal, dveře se otevřely. Když jsem hledal, našel jsem.“
Vzpomínám si, že jsou to šamanova slova. Zanedlouho se vagon vrátí do místa, odkud vyjel. Tenhle papír zmizí hned, jakmile to sem přijde někdo uklidit. Já ale nikdy nezapomenu, co jsem napsal, protože nejsem a nikdy nebudu cizinec.

* * *

Hilal strávila většinu času ve svém kupé usilovnou hrou na housle. Někdy jsem cítil, že hovoří s anděly, jindy to bylo jen procvičování techniky. Na zpáteční cestě do Irkutska jsem si uvědomil, že na procházce s bajkalským orlem jsem nebyl sám. Můj i její duch viděli společně tytéž zázraky.
Minulou noc jsem ji poprosil, abychom zase spali spolu. Pokoušel jsem se provést cvičení světelného prstenu sám, ale nedosáhl jsem ničeho jiného, než že jsem se nechtěně dostal ke spisovateli, jímž jsem byl ve Francii v devatenáctém století. On (nebo já) právě končil odstavec:
„Chvíle předcházející snu se podobají představě smrti. Zmocní se nás strnulost a už nelze určit, kdy ‚JÁ‘ začne existovat v jiné podobě. Naše sny jsou naším druhým životem: nejsem s to projít branami, jež nás vedou do neviditelného světa, aniž by mě zamrazilo.“
Hilal téhle noci ulehla vedle mě, její hlavu jsem si položil na hruď a oba jsme mlčeli, jako by se naše duše znaly odedávna a už nebylo třeba slov, stačil tenhle tělesný dotek. Nakonec se mi podařilo dosáhnout toho, že mě zlatý prsten dovedl přesně tam, kam jsem chtěl: do města poblíž Córdoby.


Ortel je vynesen veřejně uprostřed náměstí, jako bychom se ocitli na velké lidové slavnosti. Osm dívek oblečených do bílých hábitů, sahajících až ke kotníkům, se třese zimou, ale zanedlouho zakusí žár plamenů Pekla zapálených muži, kteří si osobují právo jednat ve jménu Nebe. Požádal jsem představeného, aby mě zprostil povinnosti být přítomen mezi zástupci církve. Nemusel jsem ho přesvědčovat, určitě ho popudila moje zbabělost a nechal mě jít, kam chci. Zahanbeně jsem se vmísil do davu, hlavu ustavičně zakrytou kápí dominikánské kutny.
Po celý den přicházeli zvědavci ze sousedních měst a už před večerem zaplnili náměstí. Šlechta se dostavila v pestrých šatech, sedí v první řadě na vyhrazených sedadlech. Ženy měly čas dát se učesat a nalíčit, aby všichni mohli ocenit to, co ony považují za projev krásy. V očích přítomných je cosi víc než zvědavost; obecným pocitem zdá se být touha po pomstě. Není to úleva při pohledu na potrestané viníky, ale odveta za to, že ty dívky jsou hezké, mladé, smyslné a pocházejí z velice bohatých rodin. Zaslouží si trest kvůli všemu tomu, co velká část shromážděných už ztratila s mládím nebo čeho nikdy nedosáhla. Pomstěme se tedy kráse. Pomstěme se radosti, smíchu a naději. V takovémhle světě není místo pro city dokazující, že všichni jsme bídní a nemohoucí ztroskotanci.
Inkvizitor slouží mši v latině. V jednu chvíli během kázání, v němž varuje lidi před strašlivými tresty, které čekají provinilé kacíře, je slyšet výkřiky. Jsou to rodiče dívek, jež mají být co nevidět upáleny. Až dosud se jim ve vstupu na náměstí bránilo, ale podařilo se jim zdolat překážky a dostat se dál.
Inkvizitor přeruší kázání, dav povykuje, přibíhají stráže a rodiče opět vyvedou.
Přijíždí kára tažená voly. Poté, co dívkám svážou ruce za zády, dominikáni je vysadí nahoru. Káru obstoupí stráže, dav se rozestoupí a voli se svým ponurým nákladem jsou poháněni k hranici, jež vzplane na blízké rovině.
Dívky stále klopí hlavy, ze svého stanoviště nevidím, zdali mají v očích strach nebo slzy. Jedna z nich byla tak krutě zmučena, že se bez pomoci druhých neudrží na nohou. Vojáci jen stěží zvládají dav, který se směje, pokřikuje urážky a hází po dívkách všechno možné. Zpozoruji, že kára se blíží k místu, kde stojím, snažím se uniknout, ale je pozdě. Hustá masa mužů, žen a dětí za mnou mi brání v pohybu.
Dívky se blíží, bílý šat teď mají potřísněný vejci, pivem, vínem, slupkami z brambor. Pane Bože, smiluj se. Doufám, že v okamžiku, kdy bude hranice zapálena, poprosí znovu o odpuštění svých hříchů – hříchů, o nichž si nikdo z nás přítomných neumí představit, že se jednou stanou ctnostmi. Požádají-li o rozhřešení, jeden z mnichů znovu vyslechne jejich zpověď, odevzdá jejich duše Pánu a budou zardoušeny provazem omotaným jim kolem hrdla a připevněným vzadu ke kůlu. Spálena budou jen jejich mrtvá těla.
Budou-li trvat na nevině, upálí je zaživa.
Už jsem podobným popravám přihlížel. Doufám z celého srdce, že rodiče dívek dali katovi peníze; ten pak nechá k dříví přimísit trochu oleje, oheň vzplane rychleji a kouř dívky otráví dřív, než jim začnou hořet nejprve vlasy, pak chodidla, ruce, tvář, nohy a konečně trup. Pokud se však k úplatku nenaskytla příležitost, budou upalovány pozvolna, za nepopsatelného utrpení.
Kára teď dorazila až ke mně. Sklopím hlavu, ale jedna z dívek mě spatří. Všechny se obrátí a já čekám, že mě budou urážet a napadat, protože si to zasloužím, jsem přece největší provinilec ze všech, ten, jenž si umyl ruce, když pouhé slovo mohlo vše změnit.
Volají na mě. Lidé kolem se ke mně překvapeně otáčejí – copak já ty čarodějnice znám? Nebýt mé dominikánské kutny, asi by mě ztloukli. V jediné chvilce si moji sousedé uvědomí, že musím být jedním z těch, kdo je odsoudili. Kdosi mě pochvalně poplácá po zádech, nějaká žena mi blahopřeje k mé víře.
Dívky na mě pořád volají. A já už nehodlám být zbabělec, rozhodnu se zvednout hlavu a pohledět na ně.
V tu chvíli všechno strne a já už nic nevidím.


Zamýšlel jsem zavést ji do Alefu, když už jsme byli tak blízko, ale spočíval v tom skutečně smysl mé cesty? Ovlivňovat někoho, kdo mě miluje, jen abych dostal odpověď na něco, co mě trýzní? Opravdu by mi to pomohlo znovu se stát králem svého království? Nepodaří-li se mi to tentokrát, podaří se mi to později – na mé cestě určitě čekají další tři ženy, pokud se odvážím projít ji až do konce. A téměř určitě z tohoto vtělení neodejdu bez odpovědi.

* * *

Rozednilo se, za okny vlaku se objevuje velké město, lidé vstávají, ale neprojevují žádné velké nadšení ani radost nad tím, že už přijíždíme. Naše cesta možná ve skutečnosti začíná zde.
Vlak zpomaluje, naše ocelové město zůstává ponenáhlu stát, tentokrát definitivně. Obrátím se k Hilal a řeknu jí:
„Vystup se mnou.“
Doprovází mě. Venku čekají lidé. Nějaká okatá dívka třímá velký plakát s brazilskou vlajkou a nápisem v portugalštině. Přicházejí novináři, děkuji všem Rusům za laskavé přijetí, kterého se mi dostávalo po celou dobu, kdy jsem projížděl obrovitým asijským kontinentem. Dostávám květiny, fotografové chtějí, abych pózoval pro pár snímků před velkým bronzovým sloupem, na jehož vrcholu ční dvouhlavý orel a na podstavci je vyryto:
9 288
Není třeba doplňovat „kilometrů“. Každý, kdo se dostane až sem, ví, co to číslo znamená.


přejít na začátek článku
přejít na menu