na úvodní stranu přeskočit menu
 

Brida

„Chci se učit magii,“ řekla dívka.
Mág se na ni podíval. Vybledlé džíny, tričko, vyzývavý pohled, jaký plaší lidé upírají většinou v nevhodnou chvíli. – Jsem asi dvakrát tak starý jako ona, – pomyslel si. Přesto si však byl jist, že má před sebou svou Druhou část.
„Jmenuji se Brida,“ pokračovala. „Promiňte, že jsem se nepředstavila. Na tuhle chvíli jsem dlouho čekala a jsem nervóznější, než jsem si myslela.“

„Proč se chcete učit magii?“
„Abych našla odpověď na některé životní otázky. Abych poznala skryté síly. A možná k cestám do minulosti a do budoucnosti.“
Stávalo se mu, že za ním do lesa občas někdo s takovým požadavkem přišel. Kdysi býval velice známý a Tradicí respektovaný Mistr. Přijal hodně žáků a věřil, že bude-li moci měnit lidi kolem sebe, bude se měnit i svět. Dopustil se však chyby. A Mistři Tradice se chyb dopouštět nesmějí.
„Nemyslíte, že jste moc mladá?“
„Je mi jedenadvacet,“ řekla Brida. „Kdybych se teď chtěla stát baletkou, řekli by, že jsem už příliš stará.“
Mág jí pokynul, aby ho následovala. Oba pak mlčky vykročili do lesa. – Je hezká, – pomyslel si, zatímco se stíny stromů rychle přesouvaly, protože slunce už se blížilo k obzoru. – Ale jsem dvakrát tak starý jako ona. – To znamenalo, že bude nejspíš trpět.
Bridu rozčilovalo mlčení muže, který šel vedle ní; na její poslední větu ani nezareagoval. Lesní půda byla vlhká, pokrytá spadaným listím; i ona si všimla, jak se mění stíny a rychle se blíží noc. Za chvíli se setmí a nemají ani čím si posvítit.
– Musím mu důvěřovat, – dodávala si odvahy. – Jestliže věřím, že mě může učit magii, věřím také, že mě může vést lesem.
Kráčeli dál. Zdálo se, že muž jde nazdařbůh, sem a tam, a že mění směr, aniž mu něco stojí v cestě. Několikrát se točili v kruhu a třikrát nebo čtyřikrát došli na stejné místo.
– Asi mě zkouší. – Rozhodla se dovést tuto zkušenost až do konce a tvářila se, že všechno, co se děje – i chůze v kruhu –, je něco zcela normálního.
Přišla zdaleka a na toto setkání dlouho čekala. Z Dublinu to měla skoro sto padesát kilometrů a autobusy do téhle vesnice byly nepohodlné a jezdily podle absurdního jízdního řádu. Musela brzo vstát, cestovat tři hodiny, ve vsi se na něho vyptávat a vysvětlovat, co od tak zvláštního člověka chce. Nakonec jí ukázali les, kde prý se přes den obvykle zdržuje –, ale ještě předtím ji kdosi varoval, že prý už se pokoušel svést nějaké tamější děvče.
– Je to zajímavý muž, – pomyslela si. Stoupali nyní do kopce a dívka zatoužila, aby se slunce ještě chvíli pozdrželo na obloze. Bála se, že uklouzne na mokrém listí.
„Proč se vlastně chcete učit magii?“
Bridu potěšilo, že konečně přerušil mlčení. Opakovala svou dřívější odpověď.
Muže však neuspokojila.
„Možná se chcete učit magii proto, že je tajemná a záhadná. Proto, že dává odpovědi, které za celý život dokáže najít málo lidí. Ale hlavně proto, že připomíná nějakou romantickou minulost.“
Brida na to nic neřekla. Nevěděla, co říct. Teď si spíš přála, aby mlčel jako dřív, protože se obávala, aby ho odpovědí nezklamala.

Prošli lesem, až se dostali na vrchol hory. Terén byl skalnatý, vůbec nic tam nerostlo, ale aspoň to tak neklouzalo a Brida už následovala Mága bez potíží.
Sedl si úplně nahoře a vyzval Bridu, ať udělá totéž.
„I jiní lidé už tady byli,“ řekl. „Přišli mě požádat, abych je učil magii. Já jsem však už lidi naučil všechno, co bylo třeba, vrátil jsem lidstvu, co mi dalo. Dnes chci být sám, chodit po horách, pečovat o rostliny a být ve spojení s Bohem.“
„To není pravda,“ namítla dívka.
„Co není pravda?“ podivil se.
„Možná chcete být ve spojení s Bohem. Ale není pravda, že chcete být sám.“
Bridu to hned zamrzelo. Řekla všechno bez uvážení, a bylo příliš pozdě, aby chybu napravila. Třeba existují lidé, kteří jsou rádi sami. Třeba ženy potřebují muže víc než muži ženy.
Mág nicméně nevypadal popuzeně, když zas promluvil.
„Na něco se vás zeptám,“ řekl. „Ale musíte mi odpovědět naprosto pravdivě. Potom vás naučím, co ode mě chcete. Jestliže zalžete, nikdy už se do tohoto lesa nesmíte vrátit.“
Brida si oddechla úlevou. Šlo jenom o jednu otázku. Prostě nesmí lhát, to je všecko. Vždycky si myslela, že Mistři vyžadují od budoucích žáků obtížnější věci.
Muž si sedl přímo před ni. Oči mu zářily.
„Dejme tomu, že vás začnu učit tomu, co umím,“ řekl a díval se jí přímo do očí. „Začnu vám ukazovat paralelní světy, které nás obklopují, anděly, moudrost přírody, tajemství Tradice Slunce a Tradice Luny. A vy si jednoho dne zajdete do města nakoupit nějaké potraviny, a znenadání potkáte na ulici muže svého života.“
– Nedokázala bych ho poznat, – pomyslela si. Ale rozhodla se mlčet; otázka se zdála těžší, než čekala.
„On pocítí totéž a sblížíte se. Oba se do sebe zamilujete. Vy se budete dál u mě učit, já vám budu ve dne ukazovat moudrost Vesmíru a on moudrost Lásky v noci. Nastane však okamžik, kdy obě věci už nebude možné spojovat. Budete si muset vybrat.“
Mág se na okamžik odmlčel. Ještě dřív, než se zeptal, dostal strach z dívčiny odpovědi. Její odpolední příchod znamenal konec jedné životní etapy obou. Věděl to, protože znal tradice a záměry Mistrů. Potřeboval ji stejně tak jako ona jeho. Dívka však v té chvíli musela říct pravdu; to byla jediná podmínka.
„Nyní mi odpovězte naprosto upřímně,“ řekl, když si dodal odvahy. „Nechala byste všeho, co jste se do té doby naučila, všech možností a všech tajemství, jež by vám svět magie mohl nabídnout, abyste zůstala s mužem svého života?“
Brida odvrátila zrak. Kolem ní byly hory a lesy a dole ve vsi se pomalu rozsvěcovala světla. Z komínů se kouřilo, zanedlouho se rodiny sejdou kolem stolu k večeři. Všichni poctivě pracují, žijí v bázni Boží a snaží se pomáhat bližním. To všechno dělají, protože znají lásku. Jejich život má vysvětlení a oni jsou s to pochopit všechno, co se ve Vesmíru děje, aniž kdy slyšeli o něčem jako Tradice Slunce a Tradice Luny.
„Nevidím žádný rozpor mezi svým hledáním a svým štěstím,“ řekla.
„Odpovězte, na co jsem se ptal.“ Mágovy oči se upíraly do jejích. „Nechala byste všeho kvůli tomu člověku?“
Brida se málem rozplakala. Nebyla to jen otázka, byla to volba, nejtěžší volba, jakou musejí lidé v životě učinit. Už na to často myslela dřív. Kdysi pro ni nic na světě nebylo důležitějšího. Měla hodně nápadníků, vždycky uvěřila, že některého miluje, a pokaždé ta láska ze dne na den skončila. Ze všeho, co do té doby poznala, byla láska to nejtěžší. Teď právě byla zamilovaná do někoho jen o málo staršího, než byla sama, studoval fyziku a na svět nahlížel úplně jinak než ona. Znovu uvěřila v lásku a vsadila na své city, ale protože už se tolikrát zklamala, nebyla si ničím jista. Přesto pro ni láska dosud představovala velkou životní sázku.

Schválně se na Mága nedívala. Zahleděla se na vesnici s komíny, z nichž stoupal kouř. Od počátku věků se všichni snaží porozumět vesmíru skrze lásku.
„Nechala bych kvůli němu všeho,“ řekla konečně.
Ten muž naproti ní jakživ nepochopí, co se děje v lidském srdci, uvažovala. Zná moc, tajemství magie, ale nezná lidi. Má prošedivělé vlasy, opálenou pleť a je na něm vidět, že je zvyklý chodit po horách. Přitahuje ji očima, v nichž se mu zračí duše plná odpovědí, a určitě jej zas jednou zklamou city obyčejných lidí. I ona sama sebe zklamala, ale lhát nemůže.
„Podívejte se na mě,“ řekl Mág.
Brida se styděla. Přesto se na něho podívala.
„Řekla jste pravdu. Budu vás učit.“
Už se úplně setmělo a na bezměsíčné obloze zářily hvězdy. Za dvě hodiny vypověděla Brida tomu cizímu muži celý svůj život. Pátrala po událostech, které by vysvětlovaly její zájem o magii – jako vize v dětství, předtuchy, vnitřní hlasy –, ale nic se jí nepodařilo najít. Toužila poznat, to bylo vše. Kvůli tomu už chodila do kurzů astrologie, tarotu i numerologie.
„To jsou jen jazyky,“ řekl Mág. „A nejsou jediné. Magie promlouvá všemi jazyky lidského srdce.“
„Co je to tedy magie?“ zeptala se.
I ve tmě Brida postřehla, že Mág odvrátil tvář. Zamyšleně pozoroval oblohu, snad hledal nějakou odpověď.
„Magie je most,“ řekl konečně. „Most, který vám umožní přecházet ze světa viditelného do neviditelného. A získat ponaučení od obou.“
„A jak se mám naučit ten most přecházet?“
„Musíte si najít vlastní způsob. Každý člověk má jiný.“
„Kvůli tomu jsem sem přišla.“
„Jsou dvě formy,“ odpověděl Mág. „Tradice Slunce, která učí tajnostem skrze prostor, skrze věci, jež nás obklopují. A Tradice Luny, jež učí tajnostem skrze Čas, skrze věci zachycené v paměti času.“
Brida porozuměla. Tradice Slunce byla ta noc, stromy, chlad po těle, hvězdy na nebi. A Tradice Luny byl muž před ní, s moudrostí předků, která mu zářila z očí.
„Naučil jsem se Tradici Luny,“ řekl Mág, jako by uhádl, nač myslí. „Ale nikdy jsem se v ní nestal Mistrem. Jsem Mistr v Tradici Slunce.“
„Ukažte mi Tradici Slunce,“ řekla Brida nedůvěřivě, protože vytušila v Mágově hlasu jakousi něhu.
„Naučím vás to, co jsem se naučil já. Cesty Tradice Slunce jsou však mnohé.
Je třeba věřit, že každý člověk je schopen učit sám sebe.“
Brida se nemýlila. Z Mágova hlasu opravdu zněla něha. Lekalo ji to, místo aby se uklidnila.
„Dokážu pochopit Tradici Slunce,“ řekla.
Mág přestal pozorovat hvězdy a soustředil se na dívku. Bylo mu jasné, že Tradici Slunce se ještě naučit nedokáže. Přesto ji učit musel. Určití žáci si volí své Mistry.
„Dřív než začneme s první lekcí, chci vám něco připomenout,“ řekl. „Když někdo najde svou cestu, nesmí mít strach. Musí mít dost odvahy k tomu, nebát se dělat chybné kroky. Zklamání, porážky i zoufalství jsou nástroje, jichž používá Bůh, aby ukázal cestu.“
„Podivné nástroje,“ prohlásila Brida. „Častokrát přimějí lidi, aby toho nechali.“
Mág znal důvod. Už pocítil tělem i duší podivné Boží nástroje.
„Naučte mě Tradici Slunce,“ naléhala dívka.

Mág řekl Bridě, ať se opře o skalní výčnělek a relaxuje.
„Nemusíte zavírat oči. Dívejte se na svět kolem sebe a vnímejte všechno, co budete moci. Každým okamžikem ukazuje Tradice Slunce každému z lidí věčnou moudrost.“
Brida uposlechla. Ale připadalo jí, že Mág postupuje moc rychle.
„Tohle je první a nejdůležitější ponaučení,“ řekl. „Je dílem jednoho španělského mystika, který pochopil význam víry. Jmenoval se Jan od Kříže.“
Pohlédl na odevzdanou a důvěřivou dívku. Z hloubi srdce si přál, aby porozuměla tomu, co ji hodlal naučit. Byla to koneckonců jeho Druhá část, přestože o tom ještě nevěděla, přestože byla ještě moc mladá a okouzlená světem věcí a lidí.

---

Brida zahlédla ve tmě, jak Mágova postava mizí mezi stromy v lese nalevo od ní. Bála se zůstat tam sama a snažila se zachovat klid. Byla to její první lekce a nesměla ukázat, že je nervózní.
– Přijal mě jako žákyni. Nemůžu ho zklamat.
Byla sama se sebou spokojená a zároveň překvapená rychlostí, s níž se všechno sběhlo. O svých schopnostech však nikdy nepochybovala – byla hrdá na ně i na to, co ji přivedlo až tam. Věděla jistě, že odněkud ze skály Mág sleduje její reakce, aby viděl, je-li s to naučit se první lekci magie. Hovořil o odvaze; přestože měla strach – už si v duchu začala představovat hady a štíry, kteří určitě na té skále žijí –, musela prokázat odvahu. Mág se přece za chvíli vrátí, aby ji naučil první lekci.
„Jsem silná a odhodlaná žena,“ opakovala si tiše sama pro sebe. Cítila jako výsadu, že tam byla s mužem, kterého lidé buď zbožňovali, nebo se ho obávali. Znovu si vybavila celé odpoledne, které spolu strávili, vzpomněla si na okamžik, kdy postřehla v jeho hlase něhu. „Možná taky ve mně vidí zajímavou ženu. Třeba by se chtěl se mnou i milovat.“ Nebyla by to špatná zkušenost; v očích měl cosi zvláštního.
„Takové pitomé nápady.“ Přišla za velice konkrétním cílem – za cestou k poznání –, a najednou se chová jako obyčejná ženská. Pokoušela se na to nemyslet, a vtom si uvědomila, že už uplynula hodně dlouhá doba od chvíle, kdy ji Mág opustil.

Začala se jí zmocňovat panika; toho muže provázela protikladná pověst. Někteří lidé říkali, že byl dřív nejmocnějším Mistrem, jaké kdy poznali, že dokázal změnit směr větru a protrhnout mraky pouhou silou myšlení. Bridu podobné divy fascinovaly, právě tak jako ostatní.
Avšak ti, kteří chodili do stejných kurzů a na tytéž přednášky ze světa magie jako ona, tvrdili, že je to černý mág a že kdysi svou mocí zničil jednoho muže, k jehož ženě vzplanul vášní. Právě proto, ačkoli byl Mistr, byl odsouzen k tomu, aby bloudil v lesní samotě.

– Samotou se možná pomátl ještě víc, – a Bridy se znova začala zmocňovat panika. Přes své mládí už znala škody, jaké dokáže napáchat samota, zvlášť u starších osob. Setkala se s lidmi, kteří přišli o veškerý životní elán, protože už nedokázali bojovat proti samotě, jíž nadobro propadli. Většinou šlo o lidi, jimž svět připadal jako nedůstojné a ubohé místo a kteří celé večery neustále přetřásali chyby, jichž se dopustili druzí. Samota z nich učinila soudce světa, rozhlašující své výroky do všech koutů, ať to slyší, kdo to slyší. Mág se možná samotou zbláznil. Znenadání při nějakém silnějším zvuku vedle sebe úplně nadskočila a rozbušilo se jí srdce. Už jí to tam vůbec nepřipadalo tak pusté jako předtím. Rozhlédla se kolem, ale nic neviděla. Z břicha jako by se jí do celého těla šířila vlna děsu.
– Musím to překonat, – pomyslela si, ale bezvýsledně. Začaly před ní vyvstávat představy hadů, štírů, strašidel z dětství. Brida byla příliš vyděšená, než aby se dokázala ovládnout. Objevila se další představa: mocného čaroděje spřaženého s ďáblem, který nabízí její život jako oběť.
„Kde jste?“ vykřikla nakonec. Už nechtěla na nikoho zapůsobit. Chtěla jen odtamtud pryč.
Nikdo neodpověděl.
„Chci odsud pryč! Pomoc!“
Kolem ní však byl jen les s podivnými zvuky. Brida div neomdlela hrůzou. Omdlít však nesměla. Když si ujasnila, že Mág je daleko, mdloba by ještě všecko zhoršila. Musela si udržet sebevládu.
Při tomhle pomyšlení si uvědomila, že nějaká síla v ní právě o tu sebevládu bojuje. – Už nesmím dál křičet, – napadlo ji hned. Její křik by mohl přilákat pozornost jiných lidí, kteří tam v lese žijí a jsou možná nebezpečnější než divá zvěř.
„Věřím,“ začala si šeptat. „Věřím v Boha a ve svého anděla strážce, který mě sem přivedl a zůstává se mnou. Neumím vysvětlit, jaký je, ale vím, že je nablízku. Na rukou ponesou tě, abys neurazil o kámen nohy své.“
Poslední věta byla z žalmu, který znávala z dětství a na nějž už si dlouho nevzpomněla. Naučila ji ho babička, která nedávno zemřela. Brida zatoužila, aby ji teď měla vedle sebe; hned nato pocítila nablízku přátelskou bytost.
Začala chápat, že je velký rozdíl mezi nebezpečím a strachem.
„Ten, kdož v skrýši Nejvyššího přebývá...“, tak ten žalm začínal. Všimla si, že si všechno pamatuje, slovo od slova tak přesně, jako by jí to zrovna teď babička odříkávala. Chvilku si žalm bez přestání opakovala a přes ustavičný strach se hned uklidnila. Neměla jinou volbu; buď bude věřit v Boha a svého anděla strážce, nebo propadne zoufalství.
Cítila nějakou ochranitelskou bytost. – Musím v tuhle bytost věřit. Neumím si ji vysvětlit, ale existuje. A bude se mnou celou noc, protože odsud nedokážu vyjít sama.
Jako dítě se občas v hluboké noci polekaně probudila. To s ní pak šel tatínek k oknu a ukázal jí jejich město. Povídal jí o nočních hlídačích, o mlékaři, který už rozváží mléko, o pekaři, jenž peče chléb náš vezdejší. Chtěl, aby strašidla, která se před ní v noci objevovala, vystřídali tihle lidé střežící tmu. „Noc je jenom část dne,“ říkal.
Noc byla jen část dne. A tak jako se cítila bezpečně na světle, mohla se cítit bezpečně ve tmě. Právě tma ji přiměla, aby přivolala onu ochranitelskou bytost, jíž musela důvěřovat. A tato důvěra se nazývá Vírou. Nikdo nikdy nemůže porozumět Víře. Víra byla přesně to, co teď zakoušela, nevysvětlitelné pohroužení do noci stejně temné jako tato. Víra existuje jen proto, že se v ni věří. Stejně jako zázraky nemají žádné jiné vysvětlení, ale stávají se těm, kdo v ně věří.

– Hovořil o první lekci, – napadlo ji najednou. Ochranitelská bytost tu byla, protože ona v ni uvěřila. Bridy se po tolika hodinách napětí zmocnila únava. Znovu se uklidnila a stále víc jí připadalo, že je pod ochranou.
Měla Víru. A Víra nedovolí, aby se v lese znovu zabydleli štíři a hadi. Ta víra způsobí, že její anděl strážce zůstane bdělý a ostražitý.
Znovu se opřela o skálu a propadla se do spánku.


přejít na začátek článku
přejít na menu