na úvodní stranu přeskočit menu
 

Rukopis nalezený v Akkonu

Venku už vidíme obléhací věže, postavené ze dřeva lodí rozebraných právě za tímto účelem. Z pohybů nepřátelského vojska usuzujeme, že nazítří ráno zaútočí a ve jménu papeže, „osvobození“ města a „Boží vůle“ bude prolévat krev. Dnes večer na témž nádvoří, kde před tisícem let římský prokurátor Pilát Pontský vydal davu Ježíše, aby byl ukřižován, se skupina mužů i žen nejrůznějšího věku sešla s Řekem, kterého tady všichni známe jako Kopta.

Kopt je zvláštní chlapík. V touze po penězích a dobrodružství se ještě jako jinoch rozhodl opustit rodné Atény. Nakonec polomrtvý hladem bušil na dveře domů v našem městě, a že ho přijali dobře, pozvolna se vzdal myšlenky na další cestu a rozhodl se tu usadit. Sehnal si práci v ševcovském krámku a – právě tak jako Ibn al-Athír – začal pro budoucí pokolení zaznamenávat vše, co viděl a slyšel. Nesnažil se vyznávat žádné určité náboženství a nikdo se ho v tomto směru nepokoušel přesvědčit. Podle něho nežijeme ani v roce 1099, ani v roce 4859, a tím méně pak na konci roku 492. Kopt věří jen v přítomný okamžik a v cosi, čemu říká Moira – neznámé božstvo, Božskou energii, původce jediného zákona, který nesmí být nikdy porušen, protože jinak by zanikl svět.
Vedle Kopta zaujali místo patriarchové tří náboženství, jejichž vyznavači se ve městě usídlili. Během celé této rozmluvy se neukázal žádný ze světských hodnostářů, ti totiž byli příliš zabráni do posledních příprav na odpor, jejž považujeme za zcela marný. „Před mnoha staletími byl na tomto prostranství souzen a odsouzen jistý muž,“ promluvil Řek. „Když kráčel vstříc smrti, v uličce, která vede napravo, míjel skupinu žen. Viděl, že pláčí, a řekl: „Neplačte nade mnou, plačte nad Jeruzalémem.“ Prorokoval to, co se děje dnes. Zítra se někdejší soulad promění v nesvár. Radost vystřídá žal. Místo míru nastane válka a ta potrvá až do budoucnosti tak daleké, že je jí konec si ani nedokážeme představit.“
Nikdo nic neříkal, protože nikdo z nás dost dobře nevěděl, co tady vlastně dělá. Měli jsme si snad vyslechnout další kázání o vetřelcích, kteří sami sebe nazývali křižáky?
Kopt si chvilku vychutnával rozpaky, které se nás zmocnily. A potom, po dlouhé odmlce, nám podal vysvětlení: „Mohou zničit město, ale nemohou zničit všechno to, co nás naučilo. Proto naše vědění rozhodně nesmí potkat týž osud jako naše hradby, naše domy a ulice.
Ale co je to vědění?“
A protože nikdo neodpověděl, Kopt pokračoval: „Není to absolutní pravda o životě a smrti, nýbrž to, co nám pomáhá žít a čelit výzvám každodenního života. Není to knižní vzdělanost, sloužící leda k podněcování jalových sporů o tom, co se stalo nebo co se stane, nýbrž moudrost sídlící v srdcích mužů i žen dobré vůle.“
Kopt řekl: „Jsem vzdělanec, a třebaže jsem všechna ta léta zde strávil restaurováním starožitných předmětů, tříděním věcí, zaznamenáváním dat a politickými debatami, dost dobře nevím, co říci. V tuto chvíli však žádám Božskou energii, aby mi očistila srdce. Budete mi klást otázky a já na ně budu odpovídat. Právě tak nabývali poznání učitelé ve starém Řecku: žáci se jich ptali na něco, o čem oni sami dosud nikdy neuvažovali, teď však žákům museli odpovídat.“
„A co si počneme s odpověďmi?“ zeptal se kdosi.
„Někteří si zapíší, co říkám. Jiní si slova zapamatují.
Podstatné je, že dnes v noci se rozejdete do celého světa a budete hlásat, co jste slyšeli. Tak bude duše Jeruzaléma uchována. A jednou jej budeme moci znovu zbudovat nejen jako pouhé město, ale jako místo, kde se opět soustředí moudrost a znovu zavládne mír.“
„My všichni víme, co nás zítra čeká,“ prohlásil jiný muž. „Nebylo by lepší pohovořit si o tom, jak dojednat mír, nebo se připravit k boji?“
Kopt pohlédl na zbožné muže vedle sebe a poté se zase obrátil k davu.
„Nikdo neví, co nám chystá zítřek, protože každý den si vystačí s vlastním zlem či dobrem. A tak když se budete ptát na to, co chcete vědět, zapomeňte na vojsko tam venku i na strach ve svém nitru. Náš odkaz nebude těm, kdo zdědí zemi, vyprávět, co se stalo dnešního dne – o to se postará historie. Budeme mluvit o svém každodenním životě, o těžkostech, kterým jsme museli čelit. Jen to bude mít význam pro budoucí pokolení, protože podle mě se v příštích tisíci letech mnoho nezmění.“


přejít na začátek článku
přejít na menu