na úvodní stranu přeskočit menu
 

Valkýry

Šli ještě hodinu. Museli ujít asi sedm kilometrů, a jezero se zdálo jen „o kousíček“ blíž.
Dopoledne už pokročilo a slunce začínalo pořádně připalovat.
Paulo se ohlédl. Pořád ještě viděli auto, maličký červený bod, který nesměli ztratit z očí. Při pohledu na auto si uvědomil cosi velice důležitého.
„Tady se zastavíme,“ řekl.

Sešli kousek z cesty k jednomu skalisku. Přitiskli se k němu: stínu tu bylo poskrovnu. V celé poušti se objevovaly stíny jen u skal, brzo ráno nebo k večeru.
„Špatně jsme to odhadli,“ poznamenal.
Chris už si toho všimla. Přišlo jí to divné, protože odhadovat vzdálenost Paulo uměl, a přesto se na její přibližný odhad spolehl.

„Vím, proč jsme se spletli,“ pokračoval. „V poušti nemáme s čím srovnávat. Jsme zvyklí odhadovat vzdálenost podle velikosti věcí. Známe například přibližnou výšku stromu, sloupu nebo domu. To nám pomáhá určit větší nebo menší vzdálenost nějakého objektu.“
Tam žádný takový bod nebyl. Viděli bizarní skaliska, hory, jejichž výšku nedovedli odhadnout, plazivé rostlinstvo. Paulo si to uvědomil při pohledu na auto. Jeho velikost znal. A věděl, že ušli víc než sedm kilometrů.
„Trochu si odpočineme a vrátíme se.“
- Proč ne, pomyslela si. Nápad s očima upřenýma k obzoru ji fascinoval. Něco takového ještě nezažila.
„Tohle dívání na obzor, Paulo...“
Trpělivě vyčkával. Věděl, že Chris se bojí, aby neřekla něco hloupého nebo aby věcem nepřisuzovala esoterické významy, jak to dělají mnozí lidé, kteří přijdou do styku s okultismem.
„Zdá se... nevím, jak to vysvětlit..., že moje duše vzrostla.“
- Ano, pomyslel si Paulo. - Je na správné cestě.
„Dřív jsem se dívala do dálky a všecko bylo opravdu ‘daleko’, rozumíš? Jako by to nepatřilo do mého světa. Protože jindy jsem se vždycky rozhlížela jenom po blízkém okolí, po věcech kolem sebe, dokud jsem se před dvěma dny nenaučila dívat do větší vzdálenosti. A pochopila jsem, že kromě stolů, židlí a jiných předmětů zahrnuje můj svět hory, oblaka i nebe. A moje duše - moje duše jako by používala oči, aby se těch věcí dotkla!“
- No ne! Vysvětlila to výborně, pomyslel si.
„Moje duše jako by vzrostla,“ opakovala Chris.
Paulo vyndal z torny balíček cigaret a zapálil si.
„Může to vidět každý. Ale my jsme zvyklí dívat se pořád okolo sebe, dolů a dovnitř. Když tedy použiju tvůj výraz, naše síla se zmenší, duše se scvrkne. Protože nezahrne víc než nás samé. Nezahrne moře, hory, jiné lidi, ba ani zdi míst, kde žijeme.“
Paulovi se zalíbil výraz „moje duše vzrostla“. Kdyby mluvil s nějakým pravověrným okultistou, určitě by vyslechl mnohem složitější vysvětlování, jako třeba „moje vědomí se rozšířilo“. Ale výraz, který použila jeho žena, mu připadal mnohem přesnější.
Dokouřil. Už nemělo smysl trmácet se k jezeru, teplota měla brzy vystoupit na takových padesát stupňů ve stínu. Auto bylo daleko, ale dohlédli k němu a za půldruhé hodiny by mohli být zpátky. Vydali se na cestu. Obklopovala je poušť, nekonečný obzor, a v duši se jím šířil pocit svobody.
„Svlékněme se,“ navrhl Paulo.
„Někdo nás může vidět,“ namítla bezděčně Chris.
Paulo se zasmál. Měli skvělý rozhled. Když se den předtím procházeli v poušti ráno a k večeru, projely kolem nich pouhé dva vozy - i tak však zaslechli hluk mnohem dřív, než se objevily. Poušť znamenala slunce, vítr a ticho.
„Dívají se jenom naši andělé,“ odpověděl. „A ti nás viděli nahé už mockrát.“
Sundal si bermudy, tričko, odepnul čutoru a strčil všechno do torny.
Chris měla co dělat, aby se nerozesmála. Napodobila Paula a za chvilku kráčely Mohavskou pouští dvě postavy v teniskách, čepicích a tmavých brýlích, jedna z nich s objemnou tornou. Kdyby je někdo viděl, pobavilo by ho to.
Šli půl hodiny. Auto představovalo pouhý bod na obzoru, ale na rozdíl od jezera se postupně zvětšovalo. Za chvilku měli být u něj.
Jenomže najednou se Chris vůbec nechtělo jít dál.
„Odpočiňme si trochu,“ prosila.
Paulo se zastavil skoro okamžitě.
„Už tuhle tornu neunesu,“ postěžoval si. „Jsem úplně zmožený.“
Jak to, že to nemohl unést? Všechno dohromady i se dvěma láhvemi vody nemohlo vážit víc jak tři kila.
„Musíš ji nést. Máme tam vodu.“
Ano, bylo to nutné.
„Tak raději pojďme hned dál,“ řekl mrzutě.
- Ještě před chvilkou bylo všechno tak romantické, pomyslela si. - A on je teď naštvaný. Ale byla líná o tom uvažovat.
Šli ještě kousek a jejich nechuť pokračovat byla čím dál tím větší. Kdyby to však záleželo na ní, nic by neříkala, nechtěla ho ještě víc dráždit.
- Škoda, pomyslela si zase. Takhle se dopálit uprostřed vší té krásy, a zrovna když si povídali o tak zajímavých věcech jako...
Nemohla si vzpomenout, o čem to bylo, ale na tom nezáleželo. Ani myslet už se jí nechtělo.
Paulo se zastavil a položil tornu na zem.
„Odpočineme si,“ řekl.
Zdálo se, že už se nezlobí. Asi taky zlenivěl. Jako ona.
Sice tam nebyl stín, ale Chris si také potřebovala odpočinout.
Sedli si na vyhřátou zem. Ani jim nevadilo, že jsou nazí a že písek pálí. Potřebovali se zastavit. Jenom na chvíli.
Nakonec si vzpomněla, o čem se bavili: o obzoru. Uvědomila si, že i teď bezděčně cítí svou vzrostlou duši. A kromě toho úplně vymizela její druhá mysl. Nemyslela ani na písničku, ani na nějaké neodbytné záležitosti, ba ani na to, jestli někdo nevidí, jak jdou pouští nazí.
Všechno ztrácelo důležitost, cítila se uvolněná, bezstarostná, svobodná.
Nějakou chvíli mlčeli. Bylo horko, ale ani slunce jim nevadilo. A kdyby jim začalo hodně vadit, měli v láhvích dost vody.
Paulo vstal jako první.
„Raději pojďme dál. K autu už to není daleko. Tam si odpočineme, máme klimatizaci.“
Chris byla ospalá. Chtěla si na chvilku zdřímnout. Přece však vstala.
Ušli ještě kousek cesty. Vůz jako by měli na dosah. Ne víc než deset minut chůze.
„Když už jsme tak blízko, proč bychom si nezdřímli? Pět minut.“
Pět minut si zdřímnout? Proč to řekl? Že by jí četl myšlenky? A taky se mu chce spát?
Klímat pár minut nikomu neublíží. A pěkně by se opálili. Jako by byli na pláži.
Znovu si sedli. Šli už víc než hodinu, pokud nepočítali zastávky. Krátce by si přece mohli zdřímnout.
Zaslechli hukot motoru. Ještě před půlhodinou by Chris vyskočila a rychle se oblékla.
Ale teď na tom v podstatě vůbec nezáleželo. Ať se dívá, kdo chce. Nikomu nemusí nic vysvětlovat.
Chtěla spát, nic víc.
Uviděli, jak se na cestě objevila dodávka, minula jejich auto a o kousek dál pak zastavila. Vystoupil nějaký muž a přešel k vozu. Podíval se dovnitř a začal auto obcházet a zkoumat.
- Může to být zloděj, napadlo Paula. Představil si, jak jim ten chlap auto ukradne a nechá je v těch končinách bez možnosti návratu. Klíč nechal v zapalování - bál se totiž, že by ho cestou mohl ztratit.
Byli však ve vnitrozemí Spojených států. V New Yorku se možná auta kradou, ale tady určitě ne.
Chris se rozhlížela po poušti - jak je zlatá! Celé její tělo začalo pociťovat příjemné uvolnění. Slunce jí nevadilo - lidé ani nevědí, jak krásná může být poušť za dne!
Zlatá! Jiná než narůžovělá poušť k večeru!
Muž si přestal prohlížet auto a zastínil si rukou oči. Hledal je.
Byla nahá... a on ji nakonec uvidí. Co ale na tom záleželo? Ani Paulovi to zřejmě moc nevadilo.
Muž teď zamířil k nim. Pocit lehkosti a rozjaření stále rostl, přestože jim oběma lenost bránila, aby se pohnuli z místa. Poušť byla zlatá a nádherná. A všechno bylo klidné a pokojné - andělé, ano, andělé se určitě za chvíli objeví! Kvůli tomu do pouště přišli - aby si promluvili s anděly!
Byla nahá a nestyděla se. Stala se z ní svobodná žena.
Muž před nimi zůstal stát. Mluvil nějakým jiným jazykem. Nerozuměli, co říká.
Paulo se však trochu vzchopil; poznal, že muž mluví anglicky. Byli ostatně ve Spojených státech.
„Pojďte za mnou,“ řekl muž.
„Až si odpočineme,“ odpověděl Paulo. „Za pět minut.“
Muž zvedl ze země tornu a otevřel ji.
„Oblečte si to,“ řekl Chris a podával jí šatstvo.
Namáhavě vstala a poslechla. Nechtělo se jí odporovat.
Muž přikázal také Paulovi, aby se oblékl. Ani tomu se nechtělo s nikým dohadovat. Muž se podíval na láhve plné vody, jednu otevřel, trochu odlil do malého uzávěru a přikázal jim, aby se napili.
Neměli žízeň, ale uposlechli. Byli velice klidní, naprosto smíření se světem - a neměli sebemenší chuť odporovat.
Udělali by cokoli, splnili by jakýkoli příkaz, jen aby je ten muž nechal na pokoji.
„Jdeme,“ řekl jim.
Už ani myslet moc nedokázali - stačilo jim dívat se na poušť.
Udělali by cokoli, jen aby je ten cizí člověk nechal hned spát.
Muž je doprovodil k autu, řekl, aby nasedli, a nastartoval. - Kam nás asi veze? pomyslel si Paulo. Ale hlavu si s tím nelámal - nic se nedělo a nechtěl nic víc než se trochu prospat.


přejít na začátek článku
přejít na menu