na úvodní stranu přeskočit menu
 

Vítěz je sám

Probudí se v 7.22 ráno. Mnohem dřív, nežli vyžaduje jeho tělo, ale ještě neměl kdy přizpůsobit se časovému rozdílu mezi Paříží a Moskvou – kdyby byl ve své kanceláři, už by byl absolvoval alespoň dvě tři porady s podřízenými a připravoval se na oběd s novým zákazníkem.

Jenže tady má jiný úkol: někoho najít a ve jménu lásky ho obětovat. Potřeboval oběť, aby Ewa pochopila jeho vzkaz hned po ránu.
Vykoupe se, zajde si na kávu do restaurace – skoro všechny stolky jsou tam volné – a zamíří na Croisette, třídu, kde stojí ty nejvýznamnější luxusní hotely. Nic tudy teď nejezdí, část vozovky je uzavřena, projet smějí jen auta se zvláštním povolením, a ta druhá je prázdná, protože dokonce i lidé bydlící ve městě se na cestu do práce teprve chystají.
Necítí sebemenší zášť, už překonal to nejtěžší období, kdy mu utrpení a nenávist nedaly spát. Dnes Ewu dokáže pochopit, vždyť monogamie je koneckonců jen mýtus, který člověku vnutili. Přečetl o tom hodně: nejde o žádný nadbytek hormonů ani marnivost, ale o jistou genetickou konfiguraci, kterou najdeme prakticky u všech živočichů.
Výzkumy se nemýlí. Vědci, kteří podrobili testům otcovství ptáky, opice či lišky, zjistili, že pokud si tyto druhy vytvořily společenský vztah velmi podobný manželství, neznamená to, že se vyznačují věrností. V sedmdesáti procentech případů je mládě „nemanželské“. Igor si pamatoval článek Davida Barashe, profesora psychologie na Washingtonské univerzitě v Seattlu:
„Říká se, že věrné jsou jen labutě, ale dokonce i to je lež. Jediným biologickým druhem, který se nedopouští cizoložství, je ploštěnec Diplozoon paradoxum, žábrohlíst dvojitý. Oba partneři se setkají ještě v mládí a jejich těla splynou v jediný organismus. Všechny ostatní druhy dokážou zradit.“
Proto také nemůže Ewu z ničeho vinit, jenom se řídila jedním z instinktů lidského rodu. Ale protože ji vychovali v duchu společenských konvencí, které se pramálo ohlížejí na přírodu, musí se teď cítit provinile a myslet si, že už ji nemiluje a nikdy jí neodpustí.
Naopak, je ochoten učinit cokoliv, dokonce i posílat vzkazy, které skoncují s vesmíry a světy jiných lidí, jen aby pochopila nejen to, že bude vítána, ale také že minulost bude zapomenuta bez jediné otázky.

Narazil na dívku, která na chodníku rovnala své zboží, nepříliš vkusné rukodělné výrobky.
Ano, tohle je jeho oběť. To ona je tím vzkazem, který musí poslat – a který Ewa zcela jistě pochopí, jakmile dorazí na místo určení. Nežli se k ní přiblížil, zadíval se na ni s něhou. Ona neví, že za okamžik, pokud mu všechno vyjde, se její duše bude toulat v oblacích, navždy osvobozena od téhle hloupé práce, která jí nikdy nedovolí dostat se tam, kde by ve svých snech chtěla být.
„Kolik to stojí?“ zeptal se plynnou francouzštinou.
„Kterou chcete?“
„Všechny.“
Dívka – bylo jí nanejvýš dvacet – se usmála.
„Takovouhle nabídku nedostávám poprvé. Potom přijde: Chcete se se mnou projet? Na to, abyste tady stála a prodávala tyhle věci, jste moc hezká. Já jsem...“
„... ne, nejsem. Já do filmu nedělám. Já z vás herečku neudělám a váš život nezměním. A ani ty věci, co prodáváte, mě nezajímají. Potřebuju si jen povídat, a to můžeme tady.“
Dívka odvrátila pohled.
„Tohle dělají moji rodiče a já jsem na to, co tu dělám, pyšná. Jednou tudy někdo půjde a hodnotu těchhle věcí pozná. Prosím vás, jděte dál, jistě potkáte někoho, kdo si poslechne, co máte na srdci.“
Igor vyndal z kapsy svazek bankovek a diskrétně je položil vedle ní.
„Promiňte mi mou hrubost. Řekl jsem to jen proto, abyste mi slevila. Moc mě těší, jmenuju se Igor Malev. Včera jsem přiletěl z Moskvy a ještě jsem si nezvykl na časový rozdíl.“
„Já se jmenuju Olivia,“ řekla dívka a předstírala, že jeho lži věří.
Sedl si k ní, ani nepožádal o dovolení. Trochu se odtáhla.
„O čem si chcete povídat?“


přejít na začátek článku
přejít na menu