na úvodní stranu přeskočit menu
 

Záhir

Ona, Esther, válečná zpravodajka, která se právě vrátila z Iráku, protože každým okamžikem tam má dojít k invazi, třicetiletá, vdaná, bezdětná. On, neidentifikovaný muž mezi třiadvaceti až pětadvaceti lety, snědý, mongolských rysů. Oba byli naposled viděni v jedné kavárně v ulici Faubourg Saint-Honoré.

Podle informací policie se ti dva setkávali již dříve, přestože nebylo známo, kolikrát k tomu došlo: Esther vždy tvrdila, že ten muž – jehož identitu tajila pod jménem Michail –, byl někdo velice důležitý, přestože nikdy nevysvětlila, jestli tolik znamenal pro její novinářskou dráhu, nebo pro ni jakožto ženu.
Policie zahájila oficiální vyšetřování. Zvažovaly se možnosti únosu, vydírání, únosu s následným zabitím – což by nebylo vůbec divné vzhledem k tomu, že práce ji nutila k častým kontaktům s osobami spojenými s teroristickými buňkami, mezi nimiž pátrala po informacích. Zjistilo se, že v týdnech před zmizením pravidelně vybírala ze svého bankovního účtu určité částky peněz: vyšetřovatelé usoudili, že by to mohly být platby za informace. Nevzala si s sebou žádné šatstvo, ale kupodivu nenašel se její pas.
On, velice mladý, neznámý muž, bez policejních záznamů, nezanechal žádnou stopu, která by umožnila jeho identifikaci.
Ona, Esther, dvě mezinárodní novinářské ceny, třicetiletá, vdaná.
Moje žena.

---

Okamžitě se stávám podezřelým, zatýkají mě, jelikož jsem odmítl sdělit, kde jsem se zdržoval v den jejího zmizení. Vězeňský dozorce mi však právě otevřel dveře a řekl, že jsem svobodný člověk.
Proč jsem svobodný člověk? Protože dnes všichni všechno o každém vědí, stačí chtít nějakou informaci, a je tu: kde byla použita kreditní karta, kde jsme se zdržovali, s kým jsme spali. V mém případě to bylo velice snadné. Jedna žena, rovněž novinářka, přítelkyně mé ženy, ale rozvedená – která tedy mohla bez problémů oznámit, že spala se mnou –, vypovídala v můj prospěch, jakmile se dozvěděla o mém zatčení. Podala konkrétní důkazy, že jsem s ní v době, kdy Esther zmizela, strávil den i noc.
Jdu si promluvit s vrchním inspektorem, ten mi vrací věci, omlouvá se a dodává, že mé bezodkladné zatčení bylo legální, pročež nemohu žalovat stát nebo vyžadovat soudní řízení. Vysvětluji, že to vůbec nemám v úmyslu, vím, že každý člověk je neustále podezřelý a sledovaný čtyřiadvacet hodin denně, i když žádný zločin nespáchal.
„Jste svobodný,“ opakuje dozorcova slova.
Ptám se: není možné, že se mé ženě opravdu něco stalo? Už dříve se mi svěřila s pocitem, že její kroky bývají občas nenápadně sledovány, protože má rozsáhlou síť styků v teroristickém podsvětí.
Inspektor zavede řeč jinam. Já naléhám, ale on mi neodpoví.
Zeptám se, jestli Esther může se svým pasem vycestovat, on říká, že ano, neboť se nedopustila žádného trestného činu: proč by nemohla svobodně opustit zemi anebo se do ní vrátit?
„Existuje tedy možnost, že už není ve Francii?“
„Domníváte se, že od vás odešla kvůli dívce, s níž máte poměr?“
To je moje věc, odpovídám. Inspektor se na chvíli zarazí, zvážní, řekne, že mé zatčení bylo součástí běžného postupu, ale prý je mu velice líto, že moje žena zmizela. Je také ženatý, a přestože se mu moje knihy nelíbí /tak on ví, kdo jsem! Není tak hloupý, jak vypadá!/, dokáže se vžít do mé situace a ví, jak těžké je pro mě to, čím procházím.
Ptám se, co bych měl nyní udělat. Dává mi vizitku, žádá mě, abych ho informoval, pokud bych dostal nějakou zprávu – podobnou scénu vídám ve filmech, nepřesvědčuje mě, inspektoři vždycky vědí víc, než co řeknou.
Ptá se mě, jestli jsem se někdy setkal s mužem, který Esther doprovázel při poslední příležitosti, kdy byla spatřena. Odpovím, že znám jeho krycí jméno, ale osobně jsem se s ním nikdy neseznámil.
Ptá se mě, jestli máme doma nějaké problémy. Říkám, že jsme spolu víc než deset let a máme stejné běžné problémy jako jiné manželské páry – ani víc, ani míň.
Zeptá se mě ohleduplně, jestli jsme v poslední době nemluvili o rozvodu nebo jestli moje žena neuvažovala o tom, že bychom se rozešli. Odpovídám, že s tím jsme nikdy nepočítali, přestože se – a opakuji „jako všechny manželské páry“ – někdy pohádáme.
Často, nebo jen někdy?
Jen někdy, trvám na svém.
Ještě ohleduplněji se mě zeptá, jestli manželka tušila, že mám poměr s její přítelkyní. Říkám, že to bylo poprvé – a naposled –, co jsme se spolu vyspali. Nebyl to žádný poměr, stalo se to po pravdě řečeno z nedostatku jiné zábavy, den byl nudný, po obědě nebylo co dělat, hra na svádění je vždycky něco, čím ožijeme, a proto taky jsme skončili v posteli.
„Vy jdete s někým do postele jen proto, že den je nudný?“
Chystám se mu říct, že podobné otázky nepatří k vyšetřování, ale potřebuji, aby stál na mé straně, možná ho budu potřebovat později – existuje ostatně neviditelná instituce zvaná Protekční banka, která mi byla vždycky velice užitečná.
„Občas se to stává. Člověk nemá na práci nic zajímavého, žena hledá vzrušení, já hledám dobrodružství, a je to. Nazítří se oba tváříme, že k ničemu nedošlo, a život jde dál.“
Inspektor děkuje, podává mi ruku a říká, že jeho svět je trochu jiný. Existuje v něm nuda, omrzelost, ba i chuť jít s někým do postele – ale je třeba mnohem víc se ovládat, a nikdo nedělá to, co by zrovna zamýšlel nebo chtěl.
„Umělci jsou možná v tomhle ohledu svobodnější,“ dodává.
Odpovídám, že znám jeho svět, ale teď nehodlám naše odlišné názory na společnost a lidské bytosti srovnávat. Odmlčím se a čekám, co na to řekne.
„Když už je řeč o svobodě,“ poznamená inspektor, poněkud zklamán, že si spisovatel nechce povídat s policistou, „smíte odejet. Teď, když vás znám osobně, přečtu si vaše knihy; řekl jsem, že se mi nelíbí, ale ve skutečnosti jsem je nikdy nečetl.“
Není to poprvé ani naposled, co tu větu slyším. Tahle epizoda byla přinejmenším dobrá k tomu, že získám dalšího čtenáře. Zdravím ho a odcházím.

Jsem svobodný. Pustili mě z vězení, moje žena zmizela za záhadných okolností, nemám pravidelnou pracovní dobu, nemám problémy ve styku s lidmi, jsem bohatý, slavný, a jestli mě Esther doopravdy opustila, rychle si za ni najdu náhradu. Jsem svobodný a nezávislý.
Co to však je svoboda?
Velkou část života jsem něčemu otročil, měl bych tudíž význam tohoto slova znát. Od dětství jsem bojoval, aby svoboda byla mým nejcennějším pokladem. Bojoval jsem proti rodičům, kteří chtěli, abych se stal inženýrem, a ne spisovatelem. Ve škole jsem bojoval proti spolužákům, kteří si mě hned ze začátku zvolili za oběť zvrácených žertů, a teprve potom, co nám z nosů vyteklo hodně krve, a po mnoha večerech, za nichž jsem musel skrývat před mámou šrámy – protože problémy jsem si musel vyřešit sám –, jsem dokázal předvést, že snesu výprask bez breku. Bojoval jsem, abych si našel zaměstnání, které by mě uživilo, dělal jsem poslíčka v železářství, abych se osvobodil od známého rodinného vydírání „my ti dáváme peníze, a ty musíš dělat to či ono.“
Bojoval jsem – i když bezvýsledně – o dívku, kterou jsem v mládí miloval a která také milovala mne; nakonec mě nechala, protože její rodiče ji přesvědčili, že nemám žádnou budoucnost.
Bojoval jsem proti nepřátelskému prostředí v novinařině, ve svém dalším zaměstnání, kde mě první šéf nechal tři hodiny čekat a trochu pozornosti mi věnoval, až když jsem začal trhat na kusy knihu, kterou četl. Užasle se na mě podíval a uviděl, že má před sebou člověka schopného vytrvat a čelit nepříteli, což jsou základní vlastnosti dobrého reportéra. Bojoval jsem za socialistický ideál, skončil jsem ve vězení, pustili mě a bojoval jsem dál s pocitem hrdiny dělnické třídy – dokud jsem neuslyšel Beatles a nedospěl k závěru, že mnohem zábavnější je obdivovat rock než Marxe. Bojoval jsem o lásku své první, své druhé, své třetí ženy. Bojoval jsem, abych se odvážil rozejít s tou první, druhou a třetí, protože láska nevydržela a já jsem musel hledat dál, dokud nenajdu ženu, která se ocitla na světě proto, aby se setkala se mnou – a žádná z těch tří to nebyla.
Bojoval jsem, abych se odvážil odejít ze zaměstnání v novinách a vrhnout se na dobrodružnou dráhu spisovatele, přestože jsem věděl, že v naší zemi neexistuje nikdo, kdo by se literaturou uživil. Po roce, když jsem napsal víc než tisíc stránek, které se zdály naprosto geniální, protože ani já sám jsem je nedokázal pochopit, jsem toho nechal.
Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali:
„To mě nezajímá, nechce se mi.“
Jak mohli vědět, jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoli změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli.
Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl ve vězení, protože svobody si na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. Vedlo to samozřejmě k tomu, že jsem pil víno, jež mi nechutnalo, dělal věci, které jsem dělat neměl a které už nebudu opakovat, že jsem utržil mnohé šrámy na těle i na duchu, zranil pár lidí – jimž jsem se nakonec omluvil, a to v době, kdy jsem pochopil, že mohu dělat vše, jen nesmím nutit druhého člověka, aby mě následoval v mém šílenství, v žízni po životě. Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy, jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách.

Odcházím z komisařství, je krásná slunná neděle, která vůbec neladí s mým duševním rozpoložením. Můj advokát mě venku očekává s několika slovy útěchy a s kyticí. Říká, že telefonoval do všech nemocnic a márnic /tak se to vždycky dělá, když se někdo dlouho nevrací domů/, ale Esther nenašel. Říká, že zabránil novinářům, aby vypátrali, kde jsem vězněn. Říká, že si musíme pohovořit a nastínit právní strategii, která by mi umožnila obhájit se před případnou příští obžalobou. Děkuji mu za vstřícnost; vím, že žádnou právní strategii nastínit nehodlá. Ve skutečnosti mě nechce nechat samotného, protože si není jist mou reakcí /opiju se a budu znovu zatčen? Udělám skandál? Pokusím se o sebevraždu?/. Odpovím, že musím vyřídit nějaké neodkladné záležitosti a že žádné problémy se zákonem nemám, jak oba dobře víme. On naléhá, ale nemá na vybranou – vždyť jsem svobodný člověk.
Svoboda. Svoboda být uboze sám.
Vezmu si taxi do centra Paříže, chci zastavit u Vítězného oblouku. Zamířím po Champs-Élysées k hotelu Bristol, kde jsme si s Esther obvykle dávali horkou čokoládu, kdykoli se jeden z nás vrátil ze zahraniční cesty. Byl to pro nás jakýsi rituál návratu domů, pohroužení se do lásky, jež nás držela pohromadě, ačkoli život nás nutil ubírat se odlišnými cestami.
Kráčím dál. Lidé se usmívají, děti se radují z těch několika málo hodin jara uprostřed zimy, provoz je plynulý, všechno se zdá v pořádku – až na to, že nikdo z těch lidí neví nebo se tváří, že neví, že mi zmizela žena, anebo je to prostě nezajímá. Copak nevědí, jak tím trpím? Všichni by měli být smutní, soucitní, solidární s mužem, který se trápí láskou; oni se však smějí a cele se věnují svým malým, ubohým životům, v nichž se něco děje jen o víkendu.
Jak směšné pomyšlení: mnozí z těch kolemjdoucích se také v nitru souží, a já nevím proč ani čím.
Vejdu do nějakého bufetu, abych si koupil cigarety, prodavač mi odpoví anglicky. Zajdu do lékárny pro mátové bonbony, které mám rád, a lékárník se mnou mluví anglicky /v obou případech jsem žádal o zboží francouzsky/. Cestou do hotelu mě osloví dva mladíci, kteří právě přijeli z Toulouse a hledají nějaký obchod, zastavují chodce, ale nikdo jim nerozumí. Co se děje? Změnil se snad za těch čtyřiadvacet hodin, co jsem byl ve vězení, na Champs-Élysées jazyk?
Turistika a peníze dělají divy. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Protože zřejmě už jsme s Esther tu čokoládu nepili hodně dlouho, ačkoli jsme v té době oba několikrát odcestovali a zase se vraceli. Pokaždé máme něco důležitého. Pokaždé máme nějakou neodkladnou záležitost. Ano, lásko, vypijeme si tu čokoládu příště, vrať se brzo, víš, že dnes mám opravdu důležitý rozhovor a nemohu pro tebe přijet na letiště, vezmi si taxíka, mobil mám zapnutý, zavolej, kdyby se něco stalo, jinak se uvidíme večer.
Mobilní telefon! Vytáhnu ho z kapsy a okamžitě zapínám, zazvoní několikrát, pokaždé mi poskočí srdce, na displeji čtu jména osob, které mě hledají, a nikomu se neozvu. Kéž by se objevilo „nové číslo“; to by mohla být ona, protože to telefonní číslo zná jenom o něco víc než dvacet osob, které přísahaly, že ho nikdy nikomu nepředají. Neobjevuje se, všechna čísla patří přátelům nebo velice blízkým spolupracovníkům. Určitě chtějí vědět, co se stalo, chtějí mi pomoci /ale jak?/, zeptat se, jestli něco nepotřebuji.
Mobil vyzvání dál. Mám to vzít? Mám se s některými těmi lidmi sejít?
Rozhodnu se zůstat sám, dokud nepochopím, co se vlastně děje.
Dojdu do Bristolu, který Esther vždycky líčila jako jeden z mála hotelů v Paříži, kde s lidmi jednají jako s hosty – a ne jako s bezdomovci hledajícími přístřeší. Zdraví mě tam jako stálého zákazníka, usedám ke stolu před krásnými hodinami, poslouchám piano, dívám se ven do zahrady.
Musím být praktický, promyslet si alternativy, život jde dál. Nejsem ani první, ani poslední muž, kterého opustila žena, ale copak se to muselo stát zrovna za takového slunečného dne, kdy se lidé na ulici smějí, děti si prozpěvují, hlásí se jaro, slunce září a řidiči respektují přechody pro chodce?
Popadnu ubrousek, přenesu své úvahy z hlavy na papír. City nechme stranou, podívejme se, co musím udělat:
a/ zvážit možnost, že jde opravdu o únos, její život je v téhle chvíli v nebezpečí, jsem její muž, její věrný druh, musím udělat možné i nemožné, abych ji našel.
Odpověď na tuto alternativu: vzala si pas. Policie neví, že si vzala také některé osobní potřeby a pouzdro s obrázky svatých patronů, které si vždycky s sebou brala, když odjížděla do ciziny. Vyzvedla si peníze z banky.
Závěr: chystala se odjet.
b/ zvážit možnost, že uvěřila nějakému slibu, z něhož se nakonec stala past.
Odpověď: mnohokrát se dostala do nebezpečných situací – patřilo to k její práci. Vždycky mě však upozornila předem, neboť jenom mně mohla bezvýhradně důvěřovat. Říkala mi, kde by měla být, s kým naváže styk /přestože u těch lidí používala většinou jejich krycí jména, aby mě nevystavovala nebezpečí/ a co bych měl udělat, kdyby se ve stanovenou dobu nevrátila.
Závěr: setkání se svými informátory neplánovala.
c/ zvážit možnost, že si našla jiného muže.
Odpověď: není. Ze všech hypotéz tahle jediná dává smysl. A je pro mě nepřijatelná, nemohu uvěřit, že by takhle odešla, aniž by mi aspoň řekla důvod. Vždycky jsme byli s Esther hrdi na to, že dokážeme čelit všem nesnázím společného života. Trápili jsme se, ale nikdy jsme jeden druhému nelhali, přestože k pravidlům hry patřilo přehlédnout některé mimomanželské styky. Vím, že se začala dost měnit, když se seznámila s tím Michailem, ale že by tohle mohlo způsobit rozpad desetiletého manželství?
I kdyby s ním spala a zamilovala se do něho, copak by napřed nezvážila všechny naše společné chvíle, všechno, čeho jsme dosáhli, dříve než by se vrhla do dobrodružství bez návratu? Mohla svobodně cestovat, kdykoli se jí zlíbilo, žila obklopena muži, vojáky, kteří už dávno neviděli ženu, nikdy jsem se jí na nic nevyptával, nikdy mi nic neříkala. Oba jsme měli svobodu a byli jsme na to hrdi.
Esther však zmizela. Viditelné stopy nechala jen mně, jako by to bylo tajné poselství: odcházím.
Proč?
Má opravdu smysl na tuhle otázku odpovídat?
Ne. Poněvadž v odpovědi se skrývá má neschopnost udržet si ženu, kterou miluji. Má smysl ji hledat a přemlouvat, aby se ke mně vrátila? Doprošovat se, žebronit o další šanci pro naše manželství?
Připadá mi to směšné: raději trpět, jako jsem trpěl dřív, když mě nakonec opustili jiní lidé, které jsem měl rád. Raději si lízat rány jako v minulosti. Nějaký čas na ni budu myslet, zahořknu, znechutím přátele, jimž budu pořád vykládat, že ode mě odešla žena. Budu si zdůvodňovat vše, k čemu došlo, celé dny a noci si budu vybavovat každý náš společný okamžik a dojdu k závěru, že se ke mně zachovala velice krutě, zrovna ke mně, přestože jsem se vždy snažil být ve všem nejlepší. Najdu si jiné ženy. Na ulici se mi bude co chvíli zdát, že ji potkávám. Budu trpět ve dne v noci, v noci ve dne. Může to trvat týdny, měsíce, možná víc než rok.
Až se jednou ráno probudím, uvědomím si, že myslím na něco jiného, a pochopím, že nejhorší mám za sebou. Rozbolavělé srdce se zotaví a zase dokáže vidět krásu života. Už k tomu došlo dřív a dojde k tomu zas, to vím jistě. Když někdo odejde, je to proto, že někdo jiný přijde – znovu naleznu lásku.
Na okamžik vychutnávám představu své nové situace: svobodný a milionář. Mohu si vyjít, s kým budu chtít, za bílého dne. Na večírcích se budu moci chovat tak, jak jsem si za celé ty roky nedovolil. Zpráva o tom se rychle roznese a brzo spousta žen mladých nebo ne zas tak mladých, bohatých nebo ne tak bohatých jak by si přály, inteligentních nebo přinejmenším natolik zdvořilých, aby říkaly, co podle jejich názoru chci slyšet, mi bude klepat na dveře.
Chci uvěřit, že být svobodný je skvělé. Opět svobodný. Připraven potkat tu pravou lásku svého života, jež na mě čeká a nikdy nepřipustí, abych se znovu dostal do tak ponižující situace.

Dopiju čokoládu, podívám se na hodiny, vím, že ještě nenastal čas, aby mě těšil příjemný pocit, že opět patřím k lidstvu. Na okamžik se zasním a zdá se mi, že těmi dveřmi vchází dovnitř Esther, kráčí po krásných perských kobercích, beze slova usedá vedle mě, kouří cigaretu, dívá se do vnitřní zahrady a drží mě za ruku. Uplyne půlhodina, půl hodiny věřím scéně, kterou jsem si vytvořil, až si uvědomím, že je to jen další blouznění.
Rozhodnu se, že se domů nevrátím. Jdu do recepce, žádám o pokoj, zubní kartáček, dezodorant. Hotel je obsazený, ale ředitel to zařídí: nakonec mi přidělují pěkné apartmá s terasou, s výhledem na Eiffelovku a na pařížské střechy, vidím, jak se pomalu rozsvěcují světla a rodiny se scházejí k nedělní večeři. A vrací se mi týž pocit, jaký se mě zmocnil na Champs-Élysées: čím krásnější je vše kolem mě, tím bídněji se cítím sám.
Žádná televize. Žádná večeře. Usedám na terase a pohlížím zpět do vlastní minulosti, na chlapce, který toužil být slavným spisovatelem, a náhle poznal, že realita je úplně jiná – píše v jazyce, v němž skoro nikdo nečte, v zemi, v níž prý nejsou čtenáři. Rodina ho nutí, aby se zapsal na univerzitu (na kteroukoli, synu, jen když budeš mít diplom, bez toho ničím v životě nebudeš/. On se vzpouzí, v době hippies procestuje svět, nakonec se seznámí s jedním zpěvákem, píše mu texty a znenadání dokáže vydělat víc peněz než jeho sestra, která poslechla rodiče a rozhodla se stát inženýrkou chemie.
Píše další texty k písním, se zpěvákem se pohádám, ale mám dostatečný kapitál, abych v nejbližších letech nemusel pracovat. Poprvé se žením s ženou starší než já, hodně se naučím – milovat, řídit, mluvit anglicky, vyspávat –, ale nakonec se rozejdeme, protože podle ní jsem „citově nezralý a letím na každou prsatou holku“. Žením se podruhé a potřetí se ženami, u nichž chci najít citovou stabilitu. Podaří se mi to, ale zjišťuji, že vytoužená stabilita znamená také hlubokou nudu.
Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.
Dál hledám lásku, dál skládám texty. Když se mě někdo zeptá, čím jsem, odpovídám, že jsem spisovatel. Když říkají, že znají jenom mé texty k písním, říkám, že to je jen část mé práce. Když se omlouvají a říkají, že žádnou moji knihu nečetli, vysvětluji, že na něčem pracuji, což je lež. Ve skutečnosti mám peníze, mám styky, ale chybí mi odvaha napsat knihu – můj sen je nyní možný. Pokud to zkusím a selžu, nevím, co si dál počnu.
Proto raději na ten sen jenom myslím, než abych čelil možnosti, že to nedokážu.
Jednou mě požádá o rozhovor jakási novinářka: chce vědět, jaké to je, když mou práci znají po celé zemi, a přitom nikdo vlastně neví, kdo jsem, protože ve sdělovacích prostředcích se obvykle objeví jen zpěvák. Hezká, inteligentní, umí mlčet. Setkáme se znovu na jednom večírku, už nás nepohání práce, a mně se ji podaří ještě téže noci dostat do postele. Zamiluji se do ní, ona si myslí, že to k ničemu nevede. Telefonuji jí, pokaždé se vymlouvá na práci. Čím víc mě odmítá, tím větší mám o ni zájem, až se mi ji podaří přesvědčit, aby se mnou strávila víkend v mém domě na venkově /být rebel, třebas černá ovce, je často výhodné – byl jsem jediný z kamarádů, kdo si už v tomhle věku mohl koupit venkovský dům/.
Tři dny jsme spolu sami, díváme se na moře, já jí vařím, ona mi vypravuje příhody ze své práce a nakonec se do mě zamiluje. Vrátíme se do města, ona začne pravidelně přespávat v mém bytě. Jednou ráno odejde dřív a vrátí se se svým psacím strojem. Od toho okamžiku, aniž jsme si cokoli řekli, začne bydlet se mnou.
Objeví se tytéž konflikty, jaké jsem měl se ženami před ní. Vždycky chtějí stabilitu, věrnost, zatímco já hledám dobrodružství a něco nového. Tentokrát však vztah trvá déle; přesto po dvou letech usoudím, že je čas, aby si Esther zase odnesla domů psací stroj a všecko ostatní, co si přinesla.
„Asi to dál nepůjde.“
„Ale ty mě miluješ a já tě miluji, nemyslíš?“
„Nevím. Když se mě zeptáš, jestli jsem s tebou rád, odpovím, že ano. Když ovšem budeš chtít vědět, jestli dokážu žít bez tebe, odpovím taky, že ano.“
„Nechtěla bych se narodit jako muž, můj ženský úděl se mi zamlouvá. Vy vlastně od nás chcete jen to, abychom dobře vařily. Kdežto od chlapů se chce všecko, naprosto všecko – aby uživili rodinu, spali s námi, chránili potomstvo, sháněli jídlo, měli úspěch.“
„O to nejde: jsem sám se sebou velice spokojen. Mám rád tvou společnost, ale jsem přesvědčen, že to dál nepůjde.“
„Máš rád mou společnost, ale sám se sebou být nechceš. Ustavičně vyhledáváš dobrodružství, abys zapomněl na důležitější věci. Honíš se za adrenalinem v žilách, ale zapomínáš, že tam má proudit krev a nic víc.“
„Neutíkám před důležitými věcmi. Co například má být důležité?“
„Napsat knihu.“
„To můžu udělat kdykoli.“
„Tak to udělej. A pak, když budeš chtít, se rozejdeme.“


přejít na začátek článku
přejít na menu